Všechno v mém životě bylo dobré, dokud jsem si nekoupil motorku. Proč jsem to udělal, pokusme se pochopit, počínaje dětstvím. První vozidlo, které jsem řídil (které si pamatuji), bylo dětské dvoukolové kolo, na jehož ose zadního kola byla po stranách připevněna dvojice pojezdových kol. Nenechali ho padnout. Z nějakého důvodu si dobře pamatuji okamžik, kdy můj otec sundal tyto dodatečné “podpěry”, první cestu bez nich a pocit jakéhosi kouzla, které mi nedovolilo padnout na bok.
Dále tu bylo skládací kolo „Aist“. Rád jsem na něm nejen o letních prázdninách jezdil po vesnických uličkách a lesních cestách, ale také se motal s dědou v garáži a vlastníma rukama třídil vše, co se v kole dalo rozebrat.
Další fáze. Přeskočil jsem dva schody najednou: moped a motorku. Začal řídit auto “Záporožec” (ZAZ-968M) s ručním ovládáním. První řidičské zkušenosti jsem získal ve 12 letech a ve 14 jsem už vezl dědu do sousední vesnice do obchodu. Pak tu byl otcovský VAZ-21063. Na cestě do Minsku z vesnice do regionálního centra jsem zpravidla řídil. Dále po rýhované stezce: Studoval jsem autoškolu, složil práva kategorie B, koupil si první vlastní auto.
Řídil jsem mnoho aut. A nyní za pár desítkami let zkušeností, statisíce kilometrů za volantem, výlety do Petrohradu, Krymu, Oděsy. A přesto se opomenutý krok evoluce po tolika letech projevil. Nějak jsem se k tomu najednou chtěl vrátit a pocítit, co je jízda na motorce. Asi půl roku tato myšlenka zrála v hloubi vědomí a s nástupem podzimu bylo rozhodnuto. Zbývá rozhodnout o značce a modelu.
Kamarád mi poradil, abych věnoval pozornost Hondě Hornet 600. Když jsem začal zvažovat možnosti, náhodou jsem narazil na Hondu NT 650 Deauville a uvědomil jsem si: tohle je moje. V Bělorusku nebyl prakticky žádný výběr takových motocyklů a ty, které byly, soudě podle data oznámení, byly v prodeji nejméně šest měsíců. A pak se jednoho dne objeví nová reklama. Vytáčím číslo. Ukázalo se, že stejně jako v tom memu “moped není můj, jen jsem zveřejnil oznámení.” Telefon dostávám přímo od majitele, volám mu a ráno jedu nákladním autobusem s kamarádem, který má kategorii A do Brestu. Když jsem viděl mot naživo, okamžitě jsem si uvědomil, že bez něj neodejdu. Prohlídka, malý výlet na ní kamarádem – a majitel nasedá na motorku a veze nás k brestské dopravní policii k odhlášení. Nyní jsou všechny formality u konce a její bývalý majitel už pomáhá „Čertovku“ srolovat do zadní části korálku, kde se smutná a svázaná vydala do garáže v Minsku.
I přes polovinu podzimu počasí přeje, sníh se neočekává. Na čtvrtý pokus si pronajímám stanoviště v městské dopravní policii a dostávám kýženou kategorii A. A tady je první výjezd. I přes chladné podzimní počasí z toho nejsem zklamaný. Obvyklý, obecně, výlet z rutiny se změnil v jakýsi ohňostroj emocí. I slunce svítí jasněji a i přes lehce omezující převod se cítíte nekonečně svobodní. Asi takový pocit zažívali naši předkové, když projížděli na koni nekonečnou stepí.
Před prvními mrazíky stihnu absolvovat technickou kontrolu a ujet ještě pár set kilometrů.
A teď přišla zima, je čas věnovat pozornost technickým aspektům. Klasika, s malými změnami, Honda, používaná několik desetiletí: dvouválcový motor ve tvaru V (647 “kostek”, vodou chlazený a 56 k) se vyznačuje spolehlivostí a typickým zvukem V-twin. , stejně jako trakce lokomotivy na spodku. Doba zrychlení na stovky – 5,5 sekundy. Je jasné, že motocykly jsou mnohem rychlejší a 5,5 sekundy odpovídá „nejede“, ale i po ne nejpomalejším voze je zrychlení působivé.
Kompresní poměr je 9,2, takže se doporučuje benzín AI-92, ale já stejně jako ve svém autě plním 95. Nádrž pojme 19 litrů. Maximální rychlost – 185 km/h. Na 5. rychlostní stupeň 120 km/h, to je 5 ot./min. Chci poznamenat, že jízda takovou rychlostí je docela pohodlná. Dobrá ochrana proti větru. Červená zóna otáčkoměru začíná na 000 8 ot./min. Hrubá hmotnost – 500 kg. Suchá – 400 kg. I přes značnou váhu, kdy jsem párkrát z nezkušenosti pustil zastavenou motorku na bok, jsem ji bez problémů zvedl. Spotřeba paliva je dle mého pozorování cca 223 litrů na 5 km.
Pojďme k převodovce. Manuální převodovka s 5 rychlostními stupni, řadí se jasně a s dobře slyšitelným cvakáním. Spojka v olejové lázni. Hnací hřídel, což je podle mě velké plus. Jednou za sezónu jsem měnil 150 ml oleje v převodovce – to je veškerá údržba.
Palubní deska – “ahoj z minulého století”, jakýsi “standard minimalismu” s nepochopitelnou barvou vybledlého podsvícení (vyměněna za zelenou LED). Hodiny, otáčkoměr, otáčkoměr. A pár kontrolek. Všechno! Dokonce ani palivoměr.
Po výměně standardní lampy v předním světle za lampu se zvýšeným světelným tokem byla silnice v noci docela viditelná. Zatím si prostě nemůžu zvyknout na páčku směrových světel: buď se nezapnou, nebo se nevypnou. V autě je už dávno vše na stroji. A tady se musíte dívat. Možná je to kvůli rukavicím, no, nebo samotný mechanismus nefunguje dokonale.
Brzdový systém je kombinovaný. Přední levý třmen má tři brzdové pístky, dva jsou ovládány přední ruční brzdou a třetí zadní nožní brzdou. V normálním režimu se tedy při sešlápnutí pedálu brzdí obě kola, a to celkem efektivně.
Z dalších možností na “Devilce” byly kapotáže na ochranu nohou před postřikem zpod kol, ochrana rukou proti větru a nefunkční hudební systém s ovládáním na volantu. Veškeré pokusy o oživení standardní „hudby“ k ničemu nevedly, a tak v kufru šatní skříně zabral nový radiomagnetofon, ke kterému byl připevněn standardní dálkový ovladač, a došlo k výměně akustiky.