Sociometrie Moreno – metodologické a implementační prvky
Povaha mezilidských vztahů se výrazně liší od charakteru sociálních vztahů: jejich nejdůležitějším specifikem je emocionální základ. Mezilidské vztahy lze proto považovat za faktor psychického „klimatu“ skupiny. Emocionální základ mezilidských vztahů znamená, že vznikají a rozvíjejí se na základě určitých pocitů, které k sobě lidé mají.V domácí psychologické škole se rozlišují tři typy či úrovně emočních projevů osobnosti: afekty, emoce a city. Emoční základ mezilidských vztahů zahrnuje všechny typy těchto emočních projevů.
V sociální psychologii je však obvykle charakterizována třetí složka tohoto schématu – pocity – a tento termín se nepoužívá v nejužším smyslu. „Soubor“ těchto pocitů je přirozeně neomezený. Všechny je však lze rozdělit do dvou velkých skupin:
1) konjunktivní – To zahrnuje různé druhy věcí, které spojují lidi a spojují jejich pocity. V každém případě takového vztahu vystupuje druhá strana jako žádaný objekt, ve vztahu k němuž se projevuje ochota spolupracovat, ke společnému jednání apod.;
2) disjunktivní pocity – Patří sem pocity, které lidi oddělují, když se druhá strana jeví jako nepřijatelná, možná i jako frustrující objekt, ve vztahu ke kterému není chuť spolupracovat atd.
Rozbor pouze těchto mezilidských vztahů přitom nelze považovat za dostatečný pro charakteristiku skupiny: v praxi se vztahy mezi lidmi nevyvíjejí pouze na základě přímých citových kontaktů. Činnost sama nastavuje další řadu vztahů jí zprostředkovaných. Proto je pro sociální psychologii nesmírně důležitým a obtížným úkolem analyzovat současně dva soubory vztahů ve skupině: jak interpersonální, tak ty zprostředkované společnými aktivitami, tzn. nakonec sociální vztahy za nimi.
To vše vyvolává velmi akutní otázku o metodologických prostředcích takové analýzy. Tradiční sociální psychologie věnovala pozornost především mezilidským vztahům, a proto se při jejich studiu mnohem dříve a plněji rozvinul arzenál metodických nástrojů. Hlavním z těchto prostředků je metoda široce známá v sociální psychologii. sociometrie,navrhl americký badatel J. Moreno, pro kterého jde o aplikaci do jeho speciální teoretické pozice. Přestože nedostatečnost tohoto konceptu byla dlouho kritizována, metodika vyvinutá v tomto teoretickém rámci se ukázala jako velmi populární.
Podstata techniky spočívá v identifikaci systému „líbí“ a „nelíbí“ mezi členy skupiny, tzn. jinými slovy identifikovat systém emocionálních vztahů ve skupině tím, že každý z členů skupiny z celé skupiny provede určité „volby“ podle daného kritéria. Všechny údaje o těchto „volbách“ se zapisují do speciální tabulky – sociometrické matice nebo prezentovány ve formě speciálního diagramu – sociogramy, načež se počítají různé druhy „sociometrických indexů“, jak individuální, tak skupinové. Pomocí sociometrických dat je možné vypočítat pozici každého člena skupiny v systému jejích mezilidských vztahů.
Jádro věci spočívá v tomto: sociometrie se široce používá k zachycení jakési „fotografie“ mezilidských vztahů ve skupině, úroveň rozvoje pozitivních nebo negativních citových vztahů v něm. V této funkci má sociometrie jistě právo na existenci. Jediný problém je nepřisuzovat sociometrii a nevyžadovat od ní víc, než může. Jinými slovy, diagnózu skupiny danou sociometrickou technikou nelze v žádném případě považovat za úplnou: pomocí sociometrie je uchopena pouze jedna stránka skupinové reality, odkrývá se pouze bezprostřední vrstva vztahů.
Sociometrie nikterak neuchopuje souvislost, která existuje mezi systémem mezilidských vztahů ve skupině a sociálními vztahy, v jejichž systému tato skupina funguje. Na jednu stranu je tato technika vhodná, ale obecně se ukazuje jako nedostatečná a omezená pro diagnostiku skupiny (nemluvě o jejích dalších omezeních, např. nemožnost zjistit motivy provedených voleb atd.). .).
Typy komunikace
komunikace– komplexní mnohostranný proces navazování a rozvíjení kontaktů mezi lidmi (mezilidská komunikace) a skupinami (meziskupinová komunikace), generovaný potřebami společných aktivit a zahrnující minimálně tři různé procesy: komunikace (výměna informací), interakce (výměna akcí) ) a sociální percepce (vnímání a chápání partnera).
Druhy komunikace prostřednictvím:
1. Verbální komunikace se uskutečňuje prostřednictvím řeči a je výsadou člověka.
2. Neverbální – za pomoci mimiky, gest a pantomimy, prostřednictvím přímých smyslových nebo tělesných kontaktů (hmatové, zrakové, sluchové, čichové a jiné vjemy a obrazy přijímané od jiné osoby).
Typy komunikace podle účelu:
1. Biologická komunikace je spojena s uspokojováním základních organických potřeb a je nezbytná pro udržení, zachování a rozvoj těla;
2. Sociální komunikace např. k rozšiřování a upevňování mezilidských kontaktů, navazování a rozvíjení mezilidských vztahů a osobního růstu jedince.
Typy komunikace podle obsahu:
1. Materiál – směna předmětů a produktů činnosti, které slouží jako prostředek k uspokojování jejich aktuálních potřeb;
2. Kognitivní – přenos informací, které rozšiřují obzory, zlepšují a rozvíjejí schopnosti;
3. Podmíněné – výměna duševních nebo fyziologických stavů, vzájemně se ovlivňujících, navržená tak, aby přivedla člověka do určitého fyzického nebo duševního stavu;
4. Aktivita – výměna akcí, operací, schopností, dovedností;
5. Motivační komunikace spočívá ve vzájemném předávání určitých motivací, postojů nebo připravenosti jednat určitým směrem.
Nepřímo:
1. Přímá komunikace – probíhá pomocí přirozených orgánů daných živé bytosti od přírody: ruce, hlava, trup, hlasivky atd.;
2. Nepřímá komunikace – spojená s použitím speciálních prostředků a nástrojů pro organizaci komunikace a výměnu informací (přírodní (hůl, hozený kámen, stopa na zemi apod.) nebo kulturních předmětů (znakové systémy, záznam symbolů na různá média, tisk, rozhlas, televize atd.);
3. Přímá komunikace – je budována na základě osobních kontaktů a přímého vnímání jeden druhého prostřednictvím dorozumívání lidí v samotném komunikačním aktu (například tělesné kontakty, rozhovory mezi lidmi apod.);
4. Nepřímá komunikace – probíhá prostřednictvím prostředníků, kterými mohou být další lidé.