Míchání barev

Abychom pronikli do bohatství barevného světa, bylo by dobré udělat několik systematických cvičení ve vzájemném míchání barev.

Na základě citlivosti na barvy a technických možností si pro jednotlivá cvičení můžete zvolit větší či menší počet barev, které se mají namíchat. Každá barva může být smíchána s černou, bílou nebo šedou nebo jakoukoli jinou barvou v chromatickém rozsahu. Enormní množství nových barevných útvarů, které vznikají při míchání, vytváří nesmírné bohatství barevného světa.

Pruhy.

Na dva konce úzkého proužku položíme dvě libovolné barvy a postupně je začneme míchat. V závislosti na dvou výchozích získáme odpovídající smíšené barvy, které lze naopak zesvětlit nebo ztmavit.

Trojúhelníky.

Každou stranu rovnostranného trojúhelníku rozdělíme na tři stejné části a vzniklé body spojíme přímkami rovnoběžnými se stranami trojúhelníku. Získáme tak devět malých trojúhelníků, do rohových položíme žlutou, červenou a modrou a postupně smícháme červenou se žlutou, žlutou s modrou a červenou s modrou, přičemž tyto směsi dáme do trojúhelníků umístěných mezi rohovými. Do každého ze zbývajících trojúhelníků položíme směs tří barev, které se ho dotýkají. Podobná cvičení lze provádět i s jinými barvami.

Čtverce.

Do čtyř rohů schématu, skládajícího se z 25 čtverců, umístíme bílou, černou a hlavní dvojici doplňkových barev – červenou a zelenou, poté je začneme míchat. Nejprve začneme od původních rohů, poté začneme diagonálně prolínat a ve výsledku získáme nové chromatické řady. Místo černé, bílé, červené a zelené můžete použít dva další páry doplňkových barev, jak je znázorněno na obrázku 30.

Barevné schéma trojúhelníku a čtverce, které jsme vzali, tvoří uzavřený, jednotný systém barev, které spolu souvisí.

Každý, kdo chce prozkoumat možnosti míchání barev podrobněji, by se měl pokusit smíchat každou barvu s každou jinou. Chcete-li to provést, rozdělte velký čtverec na 13 x 13 malých čtverců. V tomto případě musí být první čtverec v horní řadě vlevo ponechán bílý. Dvanáct barev barevného kruhu by mělo být umístěno ve čtvercích horní vodorovné řady, počínaje žlutou, přes žlutooranžovou až po žlutozelenou. Ve čtvercích první svislé řady musíte postupně dávat barvu fialovou a přes modrofialovou a modrou se dostanete k červenofialové barvě. Čtverce ve druhé vodorovné řadě se vytvoří smícháním každé barvy v první vodorovné řadě s fialovou. Čtverce třetí vodorovné řady jsou vyplněny směsí barev první vodorovné řady s modrofialovou. Když se každá barva první vertikální řady smíchá s barvami první horizontální řady, pak v celkovém schématu zleva doprava bude jasně viditelná úhlopříčka šedých tónů, protože zde dochází ke kombinaci dalších barev.

Poté, co studenti absolvují cvičení s mícháním barev, mohou přejít k přesnějšímu kopírování dané chromatické řady. Příklady pro kopírování mohou být převzaty z přírody, uměleckých děl nebo z jakýchkoli jiných umělecky smysluplných věcí.

Hodnota takových cvičení je v tom, že si zde můžete vyzkoušet své vnímání barev. Je naprosto jasné, že tak jako v těch nejchoulostivějších technických postupech se měření a výpočty často nakonec ukáží jako nedostatečné a kýženého výsledku lze dosáhnout pouze díky jemnému instinktu zvlášť nadaného pracovníka, tak v uměleckém smyslu je barva směsi a barevné kompozice mohou být bezchybně provedeny pouze díky vysoké citlivosti umělce na barvu.

Obecně lze říci, že vnímání barev odpovídá subjektivní chuti. Lidé, kteří jsou obzvláště citliví na modrou barvu, poznají mnoho jejích odstínů, zatímco odstíny červené pro ně nemusí být dostupné. Z tohoto důvodu je velmi důležité získat zkušenosti s prací s barvami celé chromatické škály, a proto lze pro někoho „cizí“ skupiny barev hodnotit podle jejich zásluh.

Kromě zde nastíněných principů míchání pigmentů existuje také metoda optického míchání barev. Vychází z toho, že smíchané čisté barvy jsou umístěny vedle sebe v malých tahech nebo tečkách. Když takto pokrytý povrch začne být pozorován na určitou vzdálenost, pak se všechny tyto barevné body v očích smíchají do jediného barevného vjemu. Výhodou tohoto druhu míchání je, že barvy, které působí na naše oči, jsou čistší a silněji vibrují.

Rozdělení barevné plochy na elementární rastrové body se používá v tisku a zejména v plnobarevném ofsetovém tisku, kde se všechny tyto body v očích vnímatele spojují do jednobarevných ploch. Pokud se podíváte na reprodukce knih vytištěné ofsetem s lupou, pak jsou tyto body jasně viditelné. Při běžném čtyřbarevném tisku se různé odstíny vyrábějí kombinací nebo směsí čtyř standardních barev – žluté, modrozelené, modročervené a černé. Je jasné, že tyto čtyři složky a jejich směsi neposkytnou vždy maximální přesnost reprodukce. V případech, kdy je požadována extrémně kvalitní reprodukce, se používá sedm nebo i více barev.

Další jasný příklad míchání barev lze nalézt ve tkaní. Různě barevná osnova a útek se spojují podle vzoru látky do víceméně jednoho barevného celku. Skotské látky jsou zde známým vzorem. V místech, kde se barevné osnovní nitě protínají s útkovými nitěmi stejné barvy, se objevují čtverce čisté barvy. Tam, kde se nitě barvené v různých barvách prolínají a mísí, vzniká látka jakoby z různobarevných teček a její barva je vnímána jako zcela specifická až v určité vzdálenosti. Originální řešení těchto kostkovaných látek z jemné vlny byla heraldickou příslušností jednotlivých skotských klanů a dodnes ve svém barevném provedení a barevných vztazích slouží jako předlohy pro textilní návrhy.