Jaké jsou typy krajinných zón?

Moderní představy o souvislostech a interakcích jednotlivých složek krajinného obalu Země umožňují sestavit teoretický model krajinných zón na souši na příkladu tzv. homogenního ideálního kontinentu (obr. 1). Jeho rozměry odpovídají polovině rozlohy zeměkoule, jeho konfigurace odpovídá jeho umístění v zeměpisných šířkách a jeho povrch je nízká rovina; místo horských systémů jsou typy zón extrapolovány. [8, 116]

Z diagramu hypotetického kontinentu je třeba vyvodit dva hlavní závěry: 1) většina geografických zón nemá západo-východní úder a zpravidla neobklopuje zeměkouli a 2) každá zóna má své vlastní sady zón. .

Vysvětlení toho je, že země a moře jsou na Zemi rozmístěny nerovnoměrně, břehy kontinentů jsou v některých případech omývány chladem, v jiných teplými mořskými proudy a topografie země je velmi různorodá. Rozmístění zón závisí také na atmosférické cirkulaci, tzn. na směru advekce tepla a vlhkosti. Pokud dominuje poledníkový přenos (tj. shoduje se s šířkovou změnou množství sálavého tepla), bude u západního nebo východního (tj. zonálního) převodu často šířková zonálnost, šířková zonálnost je spíše výjimkou, zóny nabývají; různé rozsahy a obrysy (pásy, skvrny atd.) a nejsou příliš rozšířené. Podstatné rysy přírodních zón se přitom rozvíjejí vlivem zvlhčování a advekce tepla (nebo chladu) v teplém období. [7, 121]

Analýze skutečného obrazu geografického členění by mělo předcházet rozdělení zemského povrchu do geografických pásem. Nyní se obvykle rozlišují pásy: polární, subpolární, mírný, tropický, subtropický, subekvatoriální a rovníkový. Jinými slovy, geografická zóna je chápána jako šířkové rozdělení geografického obalu určeného klimatem. Hlavním bodem identifikace geografických zón je však nastínění pouze nejobecnějších rysů rozložení primárního zonačního faktoru, tzn. tepla, takže na tomto obecném pozadí lze nastínit první největší detaily (rovněž docela obecného charakteru) – krajinné zóny. Tento požadavek je plně splněn rozdělením každé polokoule na chladné, mírné a horké zóny. Hranice těchto zón jsou zakresleny podle izoterm, které v konkrétních veličinách odrážejí vliv na rozložení tepla všech faktorů – oslunění, advekce, stupeň kontinentality, výška Slunce nad obzorem, délka osvětlení atd. Podle V.B. Sochava, pouze tři zóny by měly být považovány za hlavní články planetární zonace: severní extratropické, tropické a jižní extratropické.

V poslední době se v geografické literatuře objevuje tendence zvyšovat nejen počet geografických zón, ale i krajinných zón. V.V. Dokučajev v roce 1900 hovořil o sedmi zónách (boreální, severní les, lesostep, černozem, suché stepi, vzdušné, lateritické), L.S. Berg (1938) – asi 12, P.S. Makeev (1956) již popisuje asi tři desítky zón. Fyziografický atlas světa identifikuje 59 zonálních (tj. spadajících do zón a podzón) typů pevninské krajiny. [11, 154]

Krajinná (geografická, přírodní) zóna je velká část geografické zóny, charakterizovaná dominancí jakéhokoli jednoho zonálního typu krajiny.

Názvy krajinných zón jsou nejčastěji uváděny na geobotanickém základě, protože vegetační kryt je mimořádně citlivým ukazatelem různých přírodních podmínek. Je však nutné mít na paměti dva body. Za prvé: krajinná zóna není totožná s geobotanickou, půdní, geochemickou ani jinou zónou objektivně odlišenou samostatnou složkou krajinného obalu Země. V krajinné zóně tundry se nachází nejen druh vegetace tundry, ale také lesy podél údolí řek. Do krajinné zóny stepí umisťují půdní vědci jak zónu černozemí, tak zónu kaštanových půd atd. Za druhé: vzhled jakékoli krajinné zóny je vytvářen nejen souhrnem moderních přírodních podmínek, ale také historií jejich vzniku. Zejména systematické složení flóry a fauny samo o sobě neposkytuje představu o zonaci. Zonální rysy vegetace a fauny jsou určeny přizpůsobením jejich zástupců (a ještě více jejich společenstev, biocenóz) ekologické situaci a v důsledku toho vývojem v procesu evoluce komplexu forem života, které odpovídá geografické náplni krajinné zóny.

V prvních fázích studia zonálnosti bylo považováno za samozřejmé, že zonálnost jižní polokoule je jen zrcadlovým obrazem zonálnosti severní polokoule, poněkud narušená menší velikostí kontinentálních prostorů. Jak bude patrné z následujícího, takové předpoklady nebyly oprávněné a je třeba je opustit.

Zkušenosti s rozdělením zeměkoule na krajinné zóny a popisem zón je věnována rozsáhlá literatura. Schémata dělení, i přes některé odlišnosti, ve všech případech přesvědčivě dokládají reálnost krajinných zón.