Co dělat, když je váš králík otrávený?

Do Tury (kdo neví – tato vesnice je správním střediskem Evenkie) jsem přivezl z omské vesnice sněhově bílého králíka s tmavýma ušima, kterého mi dal můj bratr. Moje žena a syn si toto okouzlující stvoření okamžitě zamilovali. Říkali mu Stepka.

Snědl všechno: chléb, jablka, zelí a chroupal seno. Navíc se ukázalo, že tento krotký tvor vesele hltá sýr a klobásu!

Klec pro králíky byla postavena velká, s roštovou podlahou, pokrytá kovovým pletivem. Styopka disciplinovaně vykonával všechny své toaletní práce pouze v jednom rohu klece. Na tento roh umístili koryto – tam Styopka tiše bublala, když přišel čas. Byla jsem na svého mazlíčka strašně pyšná.

– Dívejte se, vy darebáci, a učte se! – Inspiroval jsem dvě líné a rozpustilé kočky žijící u nás – Mitku a Temku. „To je náš skutečný čistotný chlap.“ A foukáte kamkoli!

Kočky v odpověď jen opovržlivě přimhouřily oči.

Styopka dlouho nevydržel sedět v kleci. Králík se postavil na zadní a začal se rychle a rychle drbat předníma podél síťované stěny nebo víka klece a v takových chvílích vypadal jako naštvaný skřítek v bílých kalhotách. Nebo by na sebe začal přitahovat pozornost tím, že by zubama uchopil talířek s vodou a hodil ho po celé kleci. A to vše dělal v tichosti.

Obecně se ukázalo, že je to tiché zvíře. A Styopka jeho hlas – zoufalý, pronikavý jekot, spíš píšťalku – identifikoval jen dvakrát. Jeden z členů domácnosti mu omylem šlápl na tlapu. Stepčin výkřik okamžitě všem zastavil uši. A jindy králíček vykřikl úplně stejně, ale jen jásavě, když zrychlil a bruslil na tlapkách po linoleu – jako na bruslích. Rychle klouzal po podlaze, přitiskl si uši na záda a nadšeně pískal! Tohle bylo třeba vidět.

Nezbedný Stepka není o nic horší než kočky, i když svým způsobem. Při procházkách po bytě rád žvýkal tapety. Jakmile je odstrčen od jedné stěny, uteče a komicky pozvrací svůj zadek s bobkovým ocasem na druhou. A opět za své. Jednoho dne, během důležitého rozhovoru, můj telefon náhle ztichl. Cvakl jsem pákou a foukl do sluchátka. Telefon nefungoval. A pak se Styopka vyvalil zpod stolu. Sklonil jsem se a podíval se pod pokrývku stolu. Přesně! Visící telefonní šňůru přestřihly králičí zuby jako nůžky.

Stejně tak si Styopka poradil s drátem nabíječky radiotelefonu, ohlodal, kde se dalo, opletením šňůr od ledniček, žehličkou, udělal dvě efektní díry do synových tvrdých džín, které nedbale nechal na židli a udělal díry do téměř všech domácích pantoflí.

„Už to nevydržím, co to dělá, ten parchant!“ – Světlana se skoro rozbrečela, zametala smetákem zbytky tapet, útržky novin z předsíně (také ohlodané!), látací díry v prostěradle, povlaky na polštáře, trička – Styopka na sebe „bral“ vše, co mu přišlo do cesty a do čeho mohl skočit.

– Ano, jednoho dne ho zasáhne elektrický proud! kam se díváš? Buď ho vůbec nepouštěj ven, nebo ho svaž.

Ale Styopkovi byly všechny tyhle žertíky odpuštěny. Sama Světlana ho pustila ven na procházku. Všichni v domě milovali Styopku – pro jeho temperamentní povahu, nádherný, oslnivě bílý kožíšek, koketně tmavé oči a okouzlující krátký chlupatý ocas. Ano, prostě proto, že existuje.

Občas jsem se vracela z práce podrážděná a unavená. A vyhrožoval do vesmíru:

– Všechno hodím do háje, už mě to nebaví!

Ale poté, co sledoval, jak se Styopka řítí v kruzích po bytě, dělá nepředstavitelné skoky nahoru nebo do stran, kolem své osy nebo dokonce záda, jak si užívá života, jak mrzne pod rukou, nechá se chvíli hladit po zádech, a hlavně na uších, rozmrzlé.

„Nic, Styopko,“ řekl jsem. – Přežijeme! A víš, skoč, ty malý králíčku.

Obecně bychom si svůj život bez tohoto okouzlujícího, život milujícího a rozpustilého tvora už nedokázali představit.

Potíže přišly tam, kde se neočekávaly. Jednoho ze svátečních novoročních dnů syn s obavami řekl:

— Moje nohy neudrží step.

Všichni se vrhli do klece. Králík se pokusil vstát, padl na hlavu a převrátil ji.

– Oh, takhle si zlomí vaz! – vykřikla Světlana.

Vytáhl jsem Styopku z klece. Dlaní jsem cítil, že králíčkovo srdce bije desetinásobnou silou, snaží se utéct a škrábe. Všichni se ptali: co se mohlo stát? Zavolali jsme známé veterináře. Shodli se, že se králíček něčím otrávil. Ale s čím?

A pak si vzpomněli, že ještě předtím, než se Styopka objevil, byli v kuchyni otráveni švábi. Jed byl aplikován na kousky papíru a rozložen na místa, kde tento drzý hmyz žil. A ačkoliv pak byla kuchyně důkladně umytá, zřejmě za ledničkou nějaké ty papírky s jedem zůstaly. A malý Styopka tam občas lezl. Takže pravděpodobně snědl otrávený kus papíru.

Když jsem tyto myšlenky sdílel s veterinářem, osoba na druhém konci linky se odmlčela, zakašlala a řekla:

– Možná zemře, nebo možná přežije. Vše závisí na tom, kolik jedu vstoupilo do těla vašeho králíka.

– Můžeme mu nějak pomoci? – zeptal jsem se nervózně.

– No, dej mi antibiotika, je tam ampicilin, but-shpu, odvar z provázku.

A Styopka stále více as námahou házel hlavu dozadu, jeho rozeklaný horní ret odhaloval pevně zaťaté řezáky. Králíček mlčky trpěl, a proto mi ho bylo nesnesitelně líto.

– Stepushko, miláčku, neumírej, prosím tě! Dám ti svolení ohlodat všechny tapety, překousnout všechny šňůry – jen žij, maličká! — prosil najednou syn a hladil králíčka po jemně chvějících se zádech.

Při pohledu na něj moje žena začala vzlykat a já se začal kousat do rtů. V tu chvíli nám prostě puklo srdce lítostí nad krutě trpícím nevinným a němým tvorem, jako jsme my, kteří mají právo na život. Náš zmatek ale netrval dlouho. Lidé spěchali, aby zachránili život svému mazlíčkovi.

Potřebné léky se našly, tablety se rozpustily v teplé vodě a vstříkly injekční stříkačkou (bez jehly) do malých růžových úst. Poté napumpovali rozpuštěné aktivní uhlí a odvar z provázku. Styopka začal vypadat jako skřet – sněhobílá srst na obličeji byla mokrá, zčernala od uhlí a na hrudi a nohách zrůžověla od rozlitého odvaru provázku.

Ale po hodině nebo dvou se Styopka cítil lépe. Pravda, přední nohy ho stále neposlouchaly, a když jsem šel spát, vzal jsem králíčka s sebou. Styopka zabořil svůj třesoucí se nos pod paži a začal popotahovat.

Bál jsem se, že zvíře ve spánku náhodou rozdrtím, a zůstal jsem vzhůru až do rána. Ráno Světlana zahřívala králíčka. Takto ho hlídali další den. A na konci druhého dne se Styopka dokázal postavit na stále třesoucí se nohy. Pak hltavě snědl půlku šťavnatého rajčete a po nějaké době si chutně svačil mrkev.

A když třetí den vykoupaný a osušený králíček sebevědomě skočil k tapetě a neúnavnými zuby z ní okamžitě vytrhl pořádný kus, nikdo nepochyboval: bude žít!

A dál s námi žil šťastně, v pohodlí a blaženosti. Styopka jsme zbožňovali nejen my, ale i sousedé, kteří k němu občas zavítali. Navíc se snažili přijít ne s prázdnýma rukama, ale někteří s mrkví, někteří se zelnými listy, i když Styopka toho měl dost (to je kromě několika pytlů trávy, kterou jsme mu nasušili na dlouhou severskou zimu – hlavně myš hrách a obyčejné výhonky hrachu s lusky).

Když mu byly čtyři roky a vážil se, kulatý a baculatý, vážil pět kilogramů! Takže při procházce po bytě už Styopka nebyl zbabělec. Pokud ale v tu dobu jedli majitelé, králík dupal do kuchyně a u lednice umrzl v ušatém sloupu – a tak prosil o klobásu nebo sýr.

– Perverzní! – Zabručel jsem, ale ujistil jsem se, že jsem pohostil svého mazlíčka klobásou. – Víš vůbec, co jíte?

Styopka strčil svůj citlivý nos do mé dlaně a kajícně ho olízl svým úzkým horkým jazykem.

„No, sněz to, jestli chceš,“ řekl jsem dojemně a pohladil králíka po hedvábí.

Takhle bychom žili a dělali jeden druhému radost. Ukázalo se ale, že králíci, stejně jako většina hlodavců, mají krátkou životnost. Našemu mazlíčkovi nebylo ani šest let (na lidské poměry – 60-65 let), když ho postihl infarkt – stále se trápím podezřením, že jsem to byl já, kdo zavinil jeho předčasnou smrt, protože jsem prostě nakrmil malé ucho. Moje žena a já (můj studentský syn žil v té době v Krasnojarsku) jsme bez váhání hlasitě truchlili nad naším dlouhouchým, život milujícím bratrem Štěpánem, který předčasně zemřel a byl poté pohřben v odlehlém koutě Evenki tajgy.

Tak co, říkáte si po přečtení tohoto příběhu, kolik lidí mělo a stále má stvoření tak milované a dojemné, jako je váš Styopka? Na což mohu se 100% jistotou říci: nikde jinde nic takového není. Protože za svůj krátký život se tento milý králík stal skutečnou mediální hvězdou. A vše je vysvětleno jednoduše: žil v rodině novinářů, kteří ho zbožňovali a psali o svém mazlíčkovi, kde se dalo. S jediným cílem, aby co nejvíce lidí milovalo králíky jen kvůli tomu, a ne kvůli němu. (Nechci o tom ani mluvit, proč).

Psaly o tom noviny „Evenk Life“, „Komok“, „Siberian Tales“, literární časopis „Den a noc“, „Omskaya Gazeta“, online časopis „Krasland“, ruskojazyčný online almanach „Port-folio“. Styopka a publikoval své fotografie „(USA), Moskva „Rodnaja Gazeta“, Petrohradský časopis „Pets“. Příběh „Jak byl zachráněn králík bratr“, zveřejněný na internetovém portálu „Zverek“, získal cenu petrohradské společnosti „Zoomir“. A příběh „Život bratra Štěpána“ byl zařazen do longlistu celoruské soutěže dětské literatury „Vážený sen“.

Styopka mezi námi není asi deset let. Ale žije nejen v našich srdcích: Stepkinova image pokračuje ve svém vítězném tažení stránkami médií a online publikací. Dostal se tedy do soutěže webu „7ya.ru“. Tak ať žije bratr králík Styopka navždy!