Jaké druhy medovice existují?

Rostlinnými šťávami se živí široká škála hmyzu vyzbrojeného dlouhými ostrými sosáky – ploštice, mšice, aleurodidy, šupinatý hmyz, lupienky. Jejich zbraň – tenká injekční stříkačka – je vždy připravena. Stačí jej vstříknout do rostlinné tkáně – a potrava proudí do objemného žaludku.

Pro mšice, moučné ploštice, jitrocele a listonohy není snadné sedět na rostlině a držet se na ní svými vlastními sosáky. Proto tento hmyz žije nejčastěji v koloniích pod ochranou mravenců. Pro ostražitou ochranu sající hmyz štědře platí svým patronům sladkou, výživnou šťávou. Vylučují ho v nadbytku ze střev v kapičkách. Tuto šťávu, nebo jak se jí říká medová rosa, hltavě konzumují mravenci. Když je jich málo, hodují na šťávě vosy a mouchy. Nepohrdne jimi ani naše pilná dělnice, včela domácí. Med sbíraný ze sekretů mšic, v podstatě jejich sladkých exkrementů, se nazývá medovice. Jeho kvalita je mnohem horší než přírodní med a není bezpečný pro samotné včely. Neúnavní sběrači nektaru, toužící po tak snadné kořistí, které evidentně z nouze využili (stále více půdy orají lidé, zbývá stále méně luk s květinami), na ni v zimě často umírají. Bylo prokázáno, že v medovici se vyvíjí houba rodu Botris. Tato medovice má ostrý baktericidní účinek, dokonce způsobuje odumírání listů. Podle všeho je antibakteriální látka pro včely jedovatá a způsobuje jejich smrt.

. Po deštivém létě se v polovině srpna v horách Ťan-šan usadilo teplé a slunečné počasí, ačkoli rána byla stále chladná; Večer se často shromažďují bouřkové mraky a celou noc bubnuje na stan déšť.

Dnes, v den dlouhé túry vzhůru soutěskou, je obzvlášť horko. Sýkorky ztichly, hlučné čočky ztichly a jen hmyz se vznáší a užívá si toužebně očekávané teplo. Občas na soutěsku padne stín z kupovitého mraku plujícího po obloze a pomalu se plíží po strmých svazích a jde dále.

Horký. Hodili jsme batohy na zem a svlékli si košile. Je příjemné si po náročné cestě odpočinout ve stínu vysokého rozložitého smrku. Ale najednou na rozpálené tělo dopadají vzácné a chladné kapky deště.

– Slepý déšť! – rozhodneme se a se zvednutím hlavy vzhlédneme. Nad soutěskou ale svítí jasné slunce a do strany plují bílé mraky. A pak si mimoděk všimneme, že větve vánočního stromku nad námi jsou nějak neobvyklé, s černými skvrnami. Jiné dokonce úplně zčernaly. O pár minut později jsme už vylezli na strom a seděli mezi hustými větvemi.

Ukázalo se, že tmavé skvrny jsou shluky mšic černých. Mezi hemžící se masou hmyzu vynikají velké mšice, skuteční obři, asi centimetr dlouzí. Na zádech mají průhledná křídla s černými žilkami. Jedná se o mšice rozptylující. Z postiženého stromu se postupně rozptýlí do všech stran a kolonizují další stromy. Osadníků je málo. Mnohem více mšic je malých, s objemným břichem. Zapíchnou-li své dlouhé sosáky do jemné kůry větví, intenzivně vysávají rostlinné šťávy. Mláďata se rodí právě tam. Novorozená mšice je podobná své matce, jen je samozřejmě velmi malá a s protáhlejším břichem. Malé mšice se shromažďují ve skupinách, hlava na hlavě, sají strom společně. V kolonii lezou i středně velké mšice s jasně bílou skvrnou na špičce břicha. Jejich původ je nejasný.

Na světlém pozadí smrkové kůry ostře vynikají černé mšice. Černé oblečení je zjevně jakousi adaptací na chladné léto v horách, když je chladno, můžete se rychleji zahřát na slunci. Velmi vysoko v horách je obecně hodně černého hmyzu. Mšice se proto shromáždily na severní, stinné straně koruny, hnízdily na spodní ploše větví skrytých před sluncem.

Není nebezpečné mít tak nápadné zbarvení? Zřejmě ne. Podívejte se, kolik obránců mají mšice: řada mravenců se táhne podél kmene smrku. Někteří lehce spěchají nahoru, jiní, těžcí, s nafouklým bříškem, se postupně plazí dolů. Mšice štědře zacházejí se svými obránci sladkými sekrety. Břicho mravenců bylo tak nafouklé, že se proužkovalo a vykukovaly lesklé okraje břišních segmentů, běžně skryté, jako okraje střešních tašek. Mravenci jsou zde různí: jak černí tesaři, tak sametové Fusca Formica. Ale hlavně jsou tu mravenci zrzaví. Jídla je pro všechny dost a není důvod rozpoutávat spory o sladké dobroty. V rudovlasých mravencích sestupujících dolů dokonce na slunci prosvítá břicho jako jantar, nafouklé až na hranici možností.

Všude jsou mravenci v černé změti hemžících se mšic. Někteří sbírají kulaté a průhledné kuličky sladkých sekretů vypouštěných mšicemi, jiní, poklepávajíce na mšice tykadly, žádají o nadílku. Mravenci nevědí, jak poznat, která z mšic je bohatá na sladké sekrety, a žádají bez rozdílu každého. Některé dojnice proto v reakci na klepání na tykadla vztekle kroutí břichem, kývají s ním ze strany na stranu a v tuto chvíli se drží dál od mravence, jinak dostanete facku. Mšice se zbavují svých společníků, marně bloumají kolonií a brání jim v klidném sání stromu, prudkými údery zadních nohou: říkají, nechoď tam, kam nemáš, a zvol si přehlednější cestu!

Ne všechny mšice čekají na mravenčí prosebníky. Mnozí po zvednutí břicha vysoko na okamžik zamrznou: z konce břicha se vynoří skleněná průhledná koule, rychle roste a náhle rychle uskočí na stranu, jako by byla vystřelena. A to má svůj důvod. Pokud by mšice nevěděly, jak takové kuličky střílet, brzy by byla kolonie mšic potřísněna lepkavými sekrety, ve kterých by její obyvatelé umírali a uvízli si nohy. Proto se mšice usadily na spodní straně větví vánočního stromku: střílení přímo dolů je pro ostatní mnohem jednodušší a bezpečnější.

Kromě mravenců se kolem mšic motají četné okřídlené sladkozubce a především mouchy zlodějské. Přilétají smuteční motýli, téměř černí, s bílým okrajem na křídlech. Objevují se i včely. Když trávy špatně kvetou, přejdou chlupaté dělnice na sběr výměšků mšic a pak mezi nimi a mravenci vzniká hluboké nepřátelství.

Když jsme se podívali na mšice, slezli jsme ze stromu a pak si vzpomněli na slepý déšť. Kape dál, ale ne z bílých mraků, jak jsme si dříve mysleli, ale z větví vánočního stromku. Nyní cítíme chuť kapiček na našich rtech. Déšť se ukáže být sladký. Tyto mšice vystřelují průhledné kapičky shora dolů. Po tomto ostřelování se opálená kůže mého kamaráda brzy stane neobvyklou, protože každá kapka se po zaschnutí leskne na malém lakovaném místě. Než se oblékneme, dlouho smýváme stopy sladkého deště v potoce.

Medovice má poměrně složité složení. Obsahuje devatenáct aminokyselin a jejich amidy – alanin, kyselinu aminobutylovou, asparagin, kyselinu asparagovou, cystin, kyselinu glutamovou, glutamin, arginin, glycin, homoserin, leucin, isoleucin, methionin, fenylalanin, prolin, serin, threonin, thiosin a valin. Přibližně stejné složky obsahuje hemolymfa, tedy krev mšic a rostlinná šťáva, jen je jich dvakrát až desetkrát méně. U mšic Acyrtosiphon pizum a mšice Procyphilus thesellatus byla v sekretech nalezena glukóza, fruktóza, maltóza, sacharóza, erlosa, glukosyl-erlosa, maltotriosyl-erlosa a několik dalších vyšších složek této řady. Tento nudný seznam chemických látek jsme záměrně uvedli, abychom ukázali, jak složité je složení rostlinné šťávy, kterou se hmyz živí. Pro rozmanitost svého chemického složení se mléko mšic stalo hlavní potravou některých mravenců.

. Cesta do hor se zdá dlouhá: kvůli zadnímu větru se auto přehřívá a často musíte zastavovat. Při jedné ze zastávek stoupáme na skalnatý útes poblíž bouřlivého Katunu. Před námi, na úpatí hory, je les. Obrovské modříny obsadily celý svah, ale stojí velmi řídce. Blíže k vrcholu les houstne a zhoustne.

Dalekohledem jsou téměř u každého modřínu dobře viditelné tmavě zelené skvrny. Dobře vynikají na pozadí světlejší vegetace altajských horských stepí. Skvrny přitahují pozornost: jsou to mraveniště? Ale proč každý strom?

Kráčíme po rozkvetlém svahu. Zde jsou první obří modříny. Některé mají průměr až dva metry. Z pařezů řezaných stromů je vidět, že modříny žily 150–300 let. V tmavě zelených skvrnách vegetace není možné nic vidět. Ale noha cítí náraz. Pár tahů klacíkem po rostlinách – a mezi pelyňkem, pastýřem, mrtvou kopřivou a akonitem je vidět šiška mraveniště. Předpoklad byl oprávněný: každé zelené místo u modřínu je mraveniště.

Ale jak stará jsou mraveniště! Pro někoho mírný hliněný kopec dosahuje průměru čtyř až pěti metrů. Země vznikla z rozloženého materiálu kužele. Samotný kužel je malý, vyrobený z tyčinek a nachází se v samém středu obrovského základu.

Proč se mraveniště nachází pouze v blízkosti stromů? Staré pařezy mají jen stopy mraveniště: po poražení stromu zmizely a nemohly žít. Výměšky mšic jsou hlavní potravou zdejších mravenců. Odpradávna spojují svůj život s modříny a každé mraveniště má svůj „vlastní“ strom.

Některý savý hmyz – mšice, moučníci – se přizpůsobili životu na kořenech rostlin. Kořeny jsou šťavnaté a je bezpečné žít pod zemí. Ale i zde je mravenci nalézají, starají se o ně, opatrují je, střeží je, nosí je od kořene ke kořenu a starají se o „dojné krávy“.

Kořenové mšice a šupinatý hmyz, zejména ty, které se vyskytují na řídkých pouštních rostlinách, jsou specializovanými jedlíky. Mají velmi dlouhé spojení s rostlinami. Dokážou svůj počet nějak regulovat a nikdy se jich na kořenech jedné rostliny nenahromadí příliš. Není jiné cesty. Můžete zničit rostlinu a když se ocitnete bez krmítka, zemřete sami.

Obydlí malého, hbitého černého mravence tapinoma jsou všude – na sprašových kopcích pod každým kamenem je velké společenství mravenců s bílými vajíčky, larvami a kukly. Bylo by zajímavé vykopat mraveniště a zjistit jejich strukturu. Ale jak lze vystopovat průchody obydlí hbitých mravenců mezi masou kořenů a malých oblázků rozptýlených ve sprašové půdě? Brzy se vše změní v nepochopitelnou změť, kterou se v panice řítí nešťastní obyvatelé zničeného mraveniště. Výkopy nepřinášejí novinky, tvrdá půda se těžko lopatou hází, z intenzivní práce vás bolí ruce a vše, co jste začali, vám připadá jako ztráta času. Pak začnu převracet kameny ležící na hladině.

A všude kolem je vzrušení! Strnad si sedl na suché stéblo trávy a podíval se na nás. Nad hlavou zpívají skřivani na modrém nebi. Nad červenými máky bzučí brouci Amphicoma a včely Galicta. Občas kolem proletí úzkostný čmelák.

Každý převrácený kámen je jako otočená stránka knihy. Jen jeho obsah je téměř všude stejný: vřava, rozruch, zachraňování larev a kukel. Existuje však i taková, kde si můžete přečíst něco nového.

Mezi larvami a kukly pod jedním kamenem vidím podivné hrudky, mírně oválné, ploché, sněhově bílé barvy. Hrudky jsou zvláště milé mravencům, odnesou je jako první, ještě než začnou zachraňovat své potomky. Sněhobílých hrudek je málo. Po několika sekundách zmizí.

Na tenkém podzemním stonku malé deštníkové rostliny vyčnívající zpod kamene je poměrně dost sněhobílých hrudek. Kolem nich se potulují i ​​čiperní mravenci. Dále do hlubin země, u samých kořenů, ve vynikajících štolách jsou také sněhově bílé hrudky.

Nyní se na ně podíváme blíže. Hroudy jsou nehybné, i když vepředu má každá něco podobného jako slabé kroutící se nohy. Nejsou ani oči, v temnotě podzemních obydlí nejsou potřeba. Ale na malé hlavě je proboscis sotva znatelný. To je důležitá zbraň. Bez toho se nedá obejít. Vysávají rostlinné šťávy z podzemního stonku a kořenů. Nyní je jasné, kdo jsou sněhově bílé hrudky. Tyto šupiny jsou nejbližšími příbuznými mšic, pojmenované tak podle jejich vzhledu, který připomíná spíše červa než hmyz.

Tak tohle jedí mravenci tapinoma! Ukazuje se, že jsou chovateli dobytka, chovají šupinatý hmyz, chrání je před nepřáteli, přenášejí je do kořenů a podzemních stonků rostlin, staví pro ně speciální místnosti – stodoly – a na zimu je pravděpodobně zatahují hluboko pod zem, pryč od zimních mrazů. A to vše jen kvůli sladkým a výživným sekretům.

Tak bylo odhaleno malé tajemství kohoutka a teď už není ostuda, že jsme se museli tak dlouho plazit po zemi, zatímco kolem nás zpívali skřivani a nad červenými máky bzučela spousta zajímavého hmyzu.

Většina mšic se raději usazuje na mladých rostlinách nebo výhoncích rostlin, vyhýbá se starým, dřevnatým. Jedná se například o mšice zelené. Mšice jabloně obilná přitom preferuje plodonosné vzrostlé stromy.

Mnoho mšic prochází složitým krmným cyklem, během kterého mění své hostitelské rostliny a přísně je střídají. Toto pořadí není náhodné, ale je způsobeno dlouhou historií vývoje druhu. Ale obecně platí, že savý hmyz se živí pouze jedním nebo několika druhy rostlin.

Přečtěte si také

Sladké deště a padlí

Sladké deště a padlí Jednoho dne v tiché a odlehlé pustině zarostlé plevelem začalo neobvyklé sčítání deseti keřů bodláku. Keře byly prozkoumány nejpečlivěji od základny až nahoru, každý centimetr stonku byl prozkoumán lupou,

SLADKÉ DEŠTĚ A PRACHOVÁ ROSA

SLADKÉ DEŠTĚ A PRACHOVÁ ROSA JEDNOHO dne bylo v tiché a odlehlé pustině zarostlé plevelem zahájeno neobvyklé sčítání deseti keřů bodláku. Keře byly prozkoumány nejpečlivěji od základny až nahoru, každý centimetr stonku byl prozkoumán lupou,