Jaké zvuky vydávají mývalové – odhalují jazyk těchto roztomilých stvoření

Nejoblíbenějším divokým zvířetem u nás je medvěd. Nikdo se s ním moc nechce setkat, ale všichni si rádi vyprávějí různé historky o tom, jak kdysi někde (nebo dokonce „tady“) „jeden chlap“ potkal medvěda. Tyto příběhy se objevují zvláště často večer u ohně někde v horách tajgy daleko od civilizace. Pravděpodobně samotná táborová atmosféra vede k takovým roztomilým zvířecím rozhovorům. A pak, uprostřed noci, se lidé náhle probudí a zběsile svírají světlici, protože si svého souseda omylem spletli s medvědem, chrápou ve vedlejším stanu nebo z něj vylézají obdivovat hvězdy.
Další věcí jsou mývalové. Na Sibiři nežijí, ale na internetu je na ně spousta zmínek v podobě fotografií a videí, na kterých mývalové vypadají oproti jiným zvířatům dosti nezvykle, což vzbuzuje můj obdiv. Nedostatek možnosti vidět mývaly v reálném životě z nich pro mě udělal jakési mýtické bytosti, které, pokud existují, pak existují v nějakém paralelním pohádkovém světě. Ale čas od času do našich životů přece jen vstoupí pohádka, i když k tomu musí mít podobu legračního zvířátka s gangsterským nátěrem.
Stalo se to v roce 2013, na samém konci léta, kdy jsme po dlouhých toulkách po zasněžených horských svazích Kavkazu s jedním ze spoluhráčů sestoupili do teplého Černého moře, abychom si na týden odpočinuli na slunečném břeh, užívat si nicnedělání, koupání a vlastně léto , během kterého nemusíte nosit péřovou bundu a těžké horolezecké boty.
Měli jsme štěstí: v Gelendžiku jsme potkali muže, který nás zavedl do nádherného stanového městečka, skrytého v rokli na svazích hor strmě svažujících se k moři. Zdejší hory se téměř těsně přibližují k moři, takže stany jsou umístěny na zvláštních místech vytesaných na písečných svazích. Kemp je zdola téměř neviditelný: ztrácí se mezi borovicemi, což obyvatelům tohoto městečka poskytuje útulný stín, který je ušetří polednímu horku. Samotní zakladatelé kempu, kteří sem rok od roku jezdí z okolních měst a celkově k sobě nezvou cizí lidi, se projevili docela přátelsky. (Svou roli sehrál fakt, že jsme právě úspěšně vylezli na Elbrus, což jim získalo respekt a pohostinnost.)

1. Stanový tábor na úbočí hory

2. Stanový tábor na úbočí hory.

Zatímco jsme stavěli stan a ukládali věci na provizorní police a stolky, radovali se a byli překvapeni náhlým pohodlím, které na nás dolehlo, Světlana, sousedka z tábora, vyprávěla o životě a řádu tohoto místa. “Pověste si jídlo na strom,” poradila, “jsou zde myši a mývalové.”
Mývalové! Opravdu jen běhají po těchto borových lesích a otravují turisty jako chipmunkové v Sajanských horách? Nemohl jsem tomu uvěřit, i když jsem neměl důvod Světlaně nevěřit. “Jak blízko se dostávají k lidem?” – zeptal jsem se. -“Zavřít! Přicházejí v noci, když všichni spí. A když najednou nespíte, sedí u stanu a čekají, až odejdete. Házím po nich kameny, oni uhýbají, ale neodcházejí. Oči jim jiskří. Jako kočky! – “Můžu si je pohladit?” – “Vyžehlit?!” Mýval?! Uf, jaká ohavnost. Je třeba je udeřit pěstí do obličeje, ne je hladit, tihle bandité!“ Od té chvíle se v mé duši zrodila naděje, že uvidím živého mývala a dokonce, když budu mít štěstí, se ho dotknu, čímž si jakoby dokážu, že mývalové skutečně existují.
Několik dní jsem každou noc čekal na mývaly a každé ráno jsem si se zklamáním uvědomil, že mývalové už nepřišli. Zdálo se mi, že jde o smůlu, ale ve skutečnosti je nelákaly naše zásoby jídla: konzervy, cereálie, těstoviny. Popravdě, v tu chvíli už nás jídlo nelákalo, a tak jsme si s kamarádkou udělali krátký výlet do nedaleké vesnice Dzhanhot, kde jsme si koupili nádherné aromatické sušenky a ještě něco. To, co jsme tam koupili, je obecně jedno, protože největší hodnotu jak pro nás, tak jak se ukázalo i pro mývaly, měly sušenky z veškerého doplňování zásob.
Před spaním vložíme sáček sušenek do dalšího sáčku s pytlíky dalšího jídla. Ano, byla to velká igelitová taška naplněná sáčky různých druhů potravin. Tento cenný náklad jsme zavěsili na větev stromu příliš blízko kmene, ale docela vysoko. Na hliněné polici, vytesané z pískovce speciálně pro plynový hořák, stál náš rendlík, který jsme nechali po večeři, a při pohledu do něj jsem uviděl zbytky špaget s kukuřicí a malou myš. “Promiň,” řekl jsem zvířeti. “Nechtěl jsem rušit tvé jídlo.” Zavřel jsem pánev a šel spát.
V noci mě budil hluk nádobí a dalšího nádobí. Zaznělo dvakrát. Jeho první vlna se přehnala kamsi do hlubin mého snu, harmonicky zapadla do jeho děje a nechala mé vědomí lhostejným. Druhá vlna se mnou ale přesto otřásla a vrátila mě z virtuálního světa spánku do reality. “Mývalové!” – byla první myšlenka, kterou probuzené vědomí reagovalo na hluk a rámus přicházející zvenčí. Začal jsem horečně hledat baterku.
Ve strachu, že mývaly předem vyplaším, nasměroval jsem paprsek světla na přicházející zvuky v naději, že v nejhorším uvidím hřbety a ocasy prchajících zvířat. Obavy však byly více než zbytečné: mývalové se nezalekli. Možná si mě prostě zpočátku nevšimli, protože měli hodně práce. Dva z nich byli pevně usazeni na kmeni stromu, zaháknutí drápy a metodicky okusovali pytel s potravinami a probíjeli se až k játrům. Zbylí dva sledovali své kamarády zespodu, opírali se předními tlapami o kmen a zvedali ostré tlamy v maskách banditů. Nebylo pochyb: viděl jsem skutečné živé mývaly! Přišel jsem blíž a pak si mě všimli. Tři z nich se trochu stáhli a zaujali vyčkávací pozici a čtvrtý se dokonce polekal a vyšplhal výš na strom schovaný někde na větvích. Zavěsit jídlo na strom, aby bylo chráněno před mývaly, mi nyní připadalo jako velmi pochybný nápad: mývalové jsou vynikající ve šplhání po stromech, nahoru a dolů a podél větví.
Nedaleko stáli tři mývalové, oči jim jiskřily ve tmě a na něco čekali. Vypadalo to, že se zaměřili na sušenky a nehodlali se vzdát. Chtěl jsem je přilákat blíž a trochu s nimi komunikovat. Oči mývalů přímo naznačovaly, že souhlasili se vzájemnou spoluprací na materiální bázi a rádi ode mě přijmou naše nádherné voňavé sušenky jako materiální příspěvek k rozvoji vztahů. Nebyl jsem připraven rozloučit se se sušenkami. Situace na chvíli zamrzla, ale pak jsem si vzpomněl na pánev špaget a nabídl ji mývalům jako rovnocennou náhradu za játra. Je velmi obtížné oklamat mývaly a samozřejmě pochopili, že náhrada není ekvivalentní, ale zjevně se rozhodli, že pro začátek mohou tento vývoj událostí přijmout. Opatrně ke mně přistoupili, pomalu tlapkami vyndali těstoviny z pánve a vložili si je do úst. Byl jsem na vrcholu štěstí! Mývalové mi jedli prakticky z rukou, byli tak blízko, že jsem je občas hladil mezi ušima. Můj stav něhy nezůstal bez povšimnutí chlupatým gangem. Když jsem se rozhodl, že jsem dosáhl požadovaného stavu, ve kterém pro mě všechny materiální hodnoty, včetně sušenek, již nejsou důležité, dva mývalové rychle vyšplhali na strom a pokračovali v útoku na balíček. “Aha, střílejte!” — Strčil jsem je na zem a tašku dal do stanu. Koneckonců bylo jasné, že tato vytrvalá zvířata neodejdou, dokud jim něco chutného zůstane na dohled.

Čas plynul, špagety došly, mývalové se u nás nudili a už se mi chtělo spát. Mezitím jejich čtvrtý soudruh stále seděl na stromě. Jeho přátelé vzhlédli a čekali, až sestoupí, ale on se mě bál. Čas od času se odhodlal a seběhl po kmeni, ale pak se najednou zastavil a se zoufalým ječením vylezl zpátky nahoru. Pak najednou přišel na strategii, jak se obejít: plazil se po větvi, aby skočil z jejího konce na zem pryč od kmene, ale když se dostal na konec, uvědomil si, že je to docela vysoko na skok, zakňučel a vrátil do kufru.

5. Zbabělý mýval.

V určitém okamžiku se mývalové, čekající dole, náhle otočili a odešli do noci, doprovázející jejich pochod zvuky plenění sousedních parkovišť odrážejících se v naprosté tmě. To vyvolalo u mývala na stromě novou vlnu paniky, ale jeho strach ze mě ho nikdy nenechal padnout. Když jsme se v duchu rozloučili s odcházejícími mývaly a jejich zbabělým přítelem na stromě, šli jsme s přítelem do stanu. Ještě nějakou dobu jsme nahoře slyšeli pištění mývala, pak se ozval zvuk drápů přilepených ke kmeni, plesknutí o zem a šustění běžících tlap. A všechno ztichlo.
Ležel jsem ve stanu a ve spánku jsem si v paměti přehrával všechny události té noci a vzpomínal na tyto vtipné, chytré a velmi zákeřné mývalové bandity. V tuto chvíli jsem už pochopil: bylo lepší je na túře nepotkávat, ale byl jsem upřímně rád, že jsem je ještě potkal.

6. Co mi zůstává v paměti.