Jaké plemeno psa je nejlepší pro lov divočáků?

V rákosinách přitom často narazíme na psíka mývalovitého a šakala, které naši honiči s oblibou pronásledují, kvůli čemuž se ztrácí mnoho drahocenného času při lovu. Ogaři, kteří byli pod sekáčkem, nechtějí v nivách hledat divočáka – prostě se jich bojí. Nejprve proto vyšleme husky, kteří svými horními instinkty uslyší divočáka na 250–300 metrů a vyzvednou ho, pak ho zastřelíme a chytíme.

A pak, na stopy prasat, postavíme ohaře. Rád bych o jednom takovém lovu pohovořil, podělil se o svou radost a zkušenost.

Lovili jsme na základně Primorsko-Achtarské společnosti, která se nachází na břehu ústí Palchikievského, jednoho z nejmalebnějších míst Kubáně. Počasí nás potěšilo: mírný východní vítr, slunečno, chladno, do tří stupňů pod nulou denně. Před tím byly v týdnu mrazy dosahující 26 stupňů a ústí řeky bylo pokryto silnou vrstvou ledu. Dlouho jsme čekali na příležitost lovit na ostrově na opačné straně Palchikievského ústí. Asi čtyři a půl dlouhý a na různých místech jeden až jeden a půl kilometru široký je celý tento ostrov porostlý ostřicí a rákosím. Po celé délce, blíže k ústí řeky Kirpilsky, vede takzvaný hřbet Opanasenkina s hromadami mušlí a houštiny vrb. To bylo oblíbené místo, kde trávili den divočáci. V rákosí byla slabě zmrzlá místa, bažinatá i v takových mrazech – prohnilá místa.

Vladimír Prokopets, předseda myslivecké společnosti, vychoval a vycvičil tříletého samce západosibiřského huskyho Burana, který loni „jezdil“ na divočákech. Byl naším hlavním živitelem. U lehké snídaně jsme promysleli plán lovu, kdo a na jakém místě bude stát ve střeleckém prostoru (v číslech), kdo půjde do gai (kotce). Bylo rozhodnuto vysekat talabu v nejužším místě ostrova – mýtinu o šířce 3-4 metry, aby bylo možné zachytit závodící divočáky po celé šířce ostrova.

Konečně se dostal ze základny. Celé ústí je poseto „tiše bláznivými“ rybáři s vybavením pro lov štik pod ledem. Tiše se smějeme: díváme se na ně, oni se dívají na nás. A má to svůj důvod: dav lidí se zbraněmi a psy na vodítkách se valí skrz led a plaší ryby. Ale každý se svým způsobem „zblázní“.

Rozhodli jsme se rozdělit a pošlapat dva talaby: jeden naproti základně, druhý dva kilometry vlevo, přes Gurkin Reach. Udělejte dvě zábrany a prožeňte kolem nich divočáky. Ještě na začátku Buran při lámání rákosí, vpravo od talaby, popadl divočáky. Zatáhl za vodítko, zakňučel a podíval se svému majiteli do očí. S šlapáním talaby jsme skončili. Šarvátky stály na hlavních cestách, ačkoli je divočák na ledu nepoužívá – spěchá kamkoli, bez pochopení.

Ogary jsme zatím drželi na vodítku. Vladimír a Buran vstoupili ze strany, kde už samec prasata identifikoval, Valera a její západosibiřský samec Karay přišli z opačného směru. Vybral jsem místo na mýtině v nejhustším a nejzarostlejším místě, nainstaloval videokameru na stativ a ohnul rákosí pro lepší výhled.

Nemuseli jsme čekat dlouho. Asi tři sta metrů po mé pravici zvýšil Buran hlas a lov začal. Některá prasata zašla hlouběji do ostrova a mým směrem, šustící rákosím a občas štěkající, Buran hnal nějaké zvíře. Vpředu byl slyšet výstřel. Někteří lidé mají štěstí.

Šustění rákosí se přiblížilo a zastavilo se přímo na mýtině. Bestie! Pohledný kanec je přímo asi dvacet metrů ode mě! Buran ho zezadu tiskl. Pistole se třásla napětím v jeho rukou. Podařilo se mi vystřelit jen jednou – kanec zmizel v rákosí a za ním Buran. Teď mu zbývala jen naděje: najde kance, chytí ho? Možná chyba? Přišel Volodya. Plná emocí jsem ukazovala, jak a kde jsem střílela, kam šel pes. Cesta a rákosí podél kančí cesty byly celé od krve. Takže jsem neminul, trefil jsem se. Asi o pět minut později jsme v dálce na jednom místě slyšeli houkání. Byl to Buran, kdo tu bestii nakonec dostal. Co nejtišeji jsme se přiblížili k pracovnímu psovi. Vladimir se opatrně vydal vpřed s připravenou zbraní a já jsem ho následoval s videokamerou. Na stezce nebylo o nic méně krve. Blížili jsme se, jako bychom se blížili k tetřevovi: laik – jdeme, ticho – stojíme. Pojď sem. Rákosí se třáslo. Slyšeli jsme těžký dech šelmy. Kanec sedící na zadních končetinách držel obranu. Buran cítil naši podporu, kroužil kolem něj, směle štěkal, vzrušeně útočil a chytal ho za uši a krk. Voloďa si vybral okamžik a šelmu zakončil střelou do hlavy. Pes se na něj vrhl a vzteky mu začal trhat a trhat strniště. Ať „pije krev“, poctivě si to zasloužil.

Přišel Alexander Rulev. Svázali jsme kance a odtáhli ho ke mně. Gennadij Yesin tam už dovlekl divočáka, asi sto kilogramů. První střela byla jeho. Jak se ukázalo, po hřebeni se k němu přiblížila dvě hlučící zvířata, jedno chytil a druhé šlo hlouběji do ostrova k druhé zábraně. Nastal čas, aby se mu psi vydali na stopu – nyní je řada na nich, aby ukázali svou práci. Viktor Stepanov zavedl ohaře do rákosí. Nejprve dal hlas jeden, pak druhý a během minuty se začalo hrnout celé hejno. Volodya šel do vesnice svou vlastní cestou. Rád lovil s Buranem sám, aby ho nikdo nerušil. Zůstal jsem zastřelen na místě. Kvůli bočnímu větru byli psi sotva slyšitelní. Padly dva zbrklé výstřely, ale mohlo se stát, že se minul. Najednou jsem po své levici uslyšel praskání a šustění rákosí. Zablikalo: “Možná šelma?” Vzal připravenou zbraň. Buran vyběhl na talabu a po nějaké době se objevil sám majitel, který vláčel na vodítku pro psa hezkou mladou ročku. „Pojď sem! Pomoc – už nemám sílu ho tahat! “ řekl s lehkým zadýcháním. “A navíc jsem spadl po pás do shnilé hlíny – sotva jsem se dostal ven.” Buran našel v rákosí hromadu prasat a chytil prase, které Voloďa zabil. Výborně Burane! Nenechal nás bez skvělé večeře. Veškerou kořist jsme přesunuli na jedno místo. Voloďa a jeho mazlíček si odpočinuli a popadli dech. Zůstal jsem čekat.

Uběhla hodina, pak další. Z dálky byly slyšet výstřely. Nalevo jsem slyšel skřípání, pak šustění a praskání rákosí. S velkou opatrností se ke mně blížila skupina. Zdálo se, že se ozvalo zavrčení. Kanci!

Přiblížili jsme se k okraji a zastavili se asi o dvacet metrů dál. Pak se přesunuli do rákosí, rovnoběžně s talabou, mým směrem. Stonky rákosu se při chůzi pohybovaly různými směry. Ale nestřílel jsem. Nic jsem neviděl – rákosí bylo docela tlusté. Tak prošli kolem. Pokračoval jsem ve „střežení“ svého pokoje. Volal Zhenya Kovalev. Psi mu přihnali prasničku, on ji vzal na druhý výstřel a předtím Boris Sazonov zastřelil šakala.

Blížil se večer. Všichni se shromáždili blízko mě. Ten den psi chytili další dva mývaly. Abychom odstranili kořist, rozhodli jsme se vyslat mladého myslivce Ivana Musienka, aby vyzvedl loď. Je mnohem snazší ji táhnout po ledu, i naloženou, než samotné divočáky. Navíc před zraky velkého počtu „tiše bláznivých lidí“!

Kombinované využití husky a ohaře při lovu divočáků v nivách se plně osvědčilo, a to právě v kombinaci hledání, chovu a dalšího pohánění zvířete. Samotný lov byl neobyčejně zajímavý a obohacující.

Přihlaste se k odběru v Yandex.News, Zen a Telegram. Vše o lovu a rybaření!